THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že se dá smrtící kov dělat i trochu jinak, demonstrovala šestice ze severu již na předchozích dvou nahrávkách, kde dokázala kvalitním způsobem smíchat chutný koktejl z typické metalové razance a tvrdosti s elementy vypůjčenými odjinud (zejména industriálních a hardcoreových prvků bylo užíváno v poměrně hojné míře). Na novince s názvem „Wreck“ zůstává kapela věrna tradici. Svůj na první poslech nepříliš se vyvíjející, těžkotonážně-drtící styl obohacuje o další prvky a i nadále jej zdárně rozvíjí. Jak patrno, muzikanti si stále libují ve středních polohách s místy vyskytnuvším se zrychlením. Co však ubírá na hbitosti, to tento téměř rodinný podnik (v kapele působí jedna bratrská trojice, jedna dvojice a jeden osamělý jezdec) přidává na agresivitě a hutnosti hudebního projevu, který není nepodoben pneumatickému kladivu, což má za následek téměř torturu ušních dutin.
Deska je tentokrát mnohem propracovanější, barvitější, melodičtější a také chytlavější než její předchůdci. Kapela ještě více zpomalila, znovu ubrala na „industriálnosti“ svého projevu, pohrála si se strukturou skladeb, výrazně zdokonalila aranže a opět zabrouzdala i do trochu jiných hudebních vod. Dokladem toho budiž časté deathcoreové houpačky či – nadmíru překvapivá – takřka „opethovská“ kompozice „Unsung Hero“. Zpočátku jsem měl trochu neblahý pocit z nepříjemného vítězství formy nad obsahem a mírného zaostávání za vyšším očekáváním, avšak nedejte se zmást. Podobně jako v minulých případech nabízejí TOTAL DEVASTATION pěkný posluchačský zážitek až po delším čase a jsou to právě drobné detaily, které činí z interesantní nahrávky album ještě více zajímavé a nevšední. Vkusný klávesový opar kdesi v povzdálí, chytré zařazení akustické kytary či zajímavý sampl představovaný materiál jednoznačně oživují. Řečeno fotbalovou terminologií – kapela si dokáže pohrát s míčem, umí pobavit fanouška technickou parádičkou, ale u soupeře stále budí respekt – nerezignuje totiž na svou agresivní a nátlakovou hru a když je potřeba, dokáže řádně přitvrdit a nečiní jí problémy do protihráče více zajet. Pravda, TOTAL DEVASTATION zatím na první místo stále nemají, ale na špici tabulky se drží již delší dobu. A tímto albem opět poskočili o příčku výše…
„Wreck“ je (stejně jako předchozí nahrávky kapely) tak trochu deathmetalovou alternativou. Kapela nabízí svou vlastní verzi agresivní muziky, kde je dostatek místa pro míchání seversky pojaté verze zmíněného odvětví s řadou jiných (sub)žánrů. Jste-li již řádně znuděni neutuchajícím přísunem klonů vaší oblíbené smečky, zkuste sáhnout po něčem jiném, třeba právě po této placičce. Zklamáni snad nebudete…
Deathmetalová alternativa. Pokud jste fanoušky smrtícího kovu a jste až příliš unuděni jeho klasickou podobou, vyzkoušejte TOTAL DEVASTATION.
7,5 / 10
Jaakko Heinonen
- zpěv
Harri Pikka
- kytara
Saku Hakuli
- kytara
Pasi Hakuli
- basa
Jarmo Pikka
- bicí
Lauri Pikka
- programování, zpěv
1. Some Random
2. Aware
3. Collision Course
4. The Great Revelation
5. Surveillance
6. Twitcher
7. Unsung Hero
8. High Standard
9. Massive Manmade Burning
10. Way To Better
11. Wreck
Wreck (2006)
Reclusion (2005)
Roadmap Of Pain (2003)
Left Hand Of The Devil (demo) (2002)
Divine – Ecstasy (demo) (2001)
Fallen Mankind (demo) (2000)
Roadmap Of Pain (demo) (1998)
Blood Culture (demo) (1998)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Firebox Records
Stopáž: 43:58
Produkce: Total Devastation & Janne Saksa
Studio: Sound Supreme
Pěknej moderní death metálek ne na první poslech
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.